Právě teď je po volbách do Evropského parlamentu 2024. Nemusel bych psát vůbec nic. Ale za těch cca deset let, co jsem se tak nějak věnoval politice, jsem potkal nemálo skvělých lidí a vím, že někteří z nich si tenhle zbytečně dlouhý elaborát budou chtít přečíst. Tak je o to nechci ošidit 😉

Pokusím se to celé napsat trochu nadčasově. Následně to pověsím na internet, abych na tenhle text mohl v budoucnu odkazovat a nemusel jsem se neustále opakovat při vysvětlování. Čas také prověří, jak moc jsem se případně ve svých závěrech mýlil.

Hned ze startu si střihnu jednu konspirační teorii. Bude se týkat Svobodných…

Řekněme, že v každé společnosti jsou určité názorové proudy zastoupeny podobným způsobem. Například bych řekl, že ve společnosti, která je postavena na křesťansko-židovských kulturních základech a má vyspělost odpovídající Evropě, budou mít libertariáni tak nějak podobné procentuální zastoupení napříč všemi státy. Teď do těch libertariánů počítám všechny, kteří jako libertariáni smýšlejí, byť možná ani nevědí, co a kdo je libertarián. Výskyt libertariánů v populaci našeho typu odhaduji na cca max deset procent. Tihle lidé budou mít rádi osobní svobodu. Nebudou mít potřebu se míchat do života jiným lidem. Nebudou mít ambici, aby jejich stát nějak zasahoval do dění v jiných státech. A nebudou chtít, aby jiné státy nějak zasahovaly do státu jejich. A teď to přijde!

Protože se dá předpokládat, kolik asi tak skutečně svobodomyslných lidí v naší populaci bude, jistě to předpokládala i americká CIA. Když se u nás rozpadl komunismus a přecházeli jsme na nové demokratické uspořádání, různými americkými poradci se to u nás jen hemžilo. Američané si pečlivě hlídali, jakým směrem se nový stát bude ubírat. Měli eminentní zájem, aby to bylo pro-USA směřování. Jsme sice relativně malá zemička, ale například potenciál zbrojního a dalšího průmyslu jsme měli. A stále máme. Tajné služby USA jistě pečlivě dohlížely, aby zemi u nás vedli ti správní lidé, kteří budou nadšeně spolupracovat s USA a budou připraveni podepisovat ty správné smlouvy. Ty správně výhodné smlouvy…

Jenže co kdyby se u nás více prosadili skutečně svobodomyslní lidé, kteří by chtěli využívat náš vlastní národní majetek pro nás a nebyli by ochotni ho odevzdat do rukou zahraničních investorů? Těsně po revoluci to asi nehrozilo. Měli jsme bolševika plné zuby a úplně jsme dychtili po Západu. Ochotně jsme volili OF a pak ODS. Podnikání a svobodě 3x zdar! Časem si ale někteří lidé začali uvědomovat, že ten náš vývoj zas až k takové svobodě nesměřuje. A to byl okamžik, kdy bylo potřeba tyhle lidi vyfiltrovat, odchytit a zaparkovat někam, kde nebudou poškozovat transatlantické zájmy. Zrodili se Svobodní jako strana pro těžko ovladatelné libertariány.

Tady bych rád zmínil jedno jméno: Jiří Payne. Tento jaderný fyzik pomohl stvořit Svobodné a hlavně pomohl vytvořit jejich DNA, tedy jejich stanovy. Není náhodou, že při tom pravidelně (snad dokonce každý týden) navštěvoval americkou ambasádu v Praze. Copak tam asi tak každý týden potřebuje běžný občan ČR vyřizovat za agendu? To se asi nedozvíme, ale jisté je, že s pomocí tohoto pána se podařilo vytvořit politickou stranu, která je konstrukčně postavena na vysoké míře vnitrostranické demokracie a vnitřní svobody jednání jednotlivých členů i stranických orgánů. Svým programem přilákala právě libertariány, tedy svobodomyslné lidi. Kombinace svobodně smýšlejících lidí a stanov, které dopřávají straníkům velkou volnost, je smrtelný koktejl, který vylučuje, aby taková strana někdy reálně uspěla v politické soutěži.

Ano, opravdu si nemyslím, že to je náhoda. Ano, opravdu si myslím, že Svobodní jsou řízeným způsobem založená politická strana, která má primárně za úkol odstranit skutečně svobodomyslné lidi z reálného politického života. V kombinaci s uzavírací klausulí (hranice pět procent ve volbách) to funguje spolehlivě. Výše jsem psal, že odhaduji počet libertariánů na cca deset procent, nicméně ti se nikdy nesejdou všichni v jedné straně. A kdyby to hrozilo, vždy je možné založit další Svobodné, jen trochu jinak pozměněné a ti odsají část voličů tak, aby ani jeden subjekt ve volbách neuspěl. Rozděl a panuj.

Jsem hluboce přesvědčen, že politická strana nemá být vůbec demokratická. V podstatě má být něco jako vojenská jednotka. Jeden velitel (předseda strany) má říkat, jak to bude a členská základna to má bez reptání realizovat. Nebo odejít jinam. Nejhorší je, když se někdo stane členem nějaké politické strany a druhý den dává podnět ke změně programu nebo dokonce ke změně stanov. Tak proč tam lezl, když se mu nelíbí, jaké tam mají pravidla hry? No možná právě proto, aby škodil a bránil volebnímu úspěchu.

Sakra. Na začátku jsem zapomněl napsat, že tohle celé píšu jako (dříve) dlouholetý člen Svobodných, který odmakal nejednu volební kampaň a který program Svobodných považuje za nejlepší v České republice. Není tu strana s lepším programem. Na tom trvám. Zároveň jsem člověk, který před několika lety ze Svobodných odešel a teď si dovolím o sobě už tvrdit, že mám dostatečný odstup, abych mohl Svobodné takto z povzdálí hodnotit. Dokud jsem byl totiž jejich členem (a to jsem byl i člen ReV), tak jsem byl očarován kouzlem vnitřní atmosféry té strany a vím naprosto jistě, že napsání podobných řádků bych nebyl schopen.

Ze Svobodných jsem odešel a zklamán jejich vývojem jsem pomohl založit jinou stranu. Ta proinvestovala ve volebních kampaních nemálo milionů korun a neuspěla. Možná jsme to dělali špatně, možná nebyl čas pro naše témata, nejspíš obojí. Důležité je, že jsme při jejím založení dbali na to, aby nová strana netrpěla neduhy Svobodných. Všichni jsme totiž byli dřívějšími členy Svobodných a všichni jsme si byli vědomi, jaká úskalí přináší stanovy a organizační struktura Svobodných. Je pravda, že po organizační stránce jsme založili stranu mnohem akceschopnější a více předurčenou pro úspěch v reálné politice, než jsou Svobodní. Je ale také pravda, že jsme neuspěli. Nezískali jsme úspěch ve volbách a nezískali jsme reálnou politickou moc. Navzdory našemu nejlepšímu snažení, extrémnímu osobnímu nasazení a proinvestování gigantických finančních částek jsme naprosto pohořeli. Po absolvování dvojích voleb (náš Parlament a EP), kdy jsme dostali naprostý volební výprask, jsme přijali realitu, přerušili činnost a stranu uspali.

Tady si dovolím jednu vsuvku. Pamatuje na Realisty Petra Robejška? Ono „Zítra něco oznámím.“ Kolik lidí v mém okolí bylo nadšeno, že Petr Robejšek založil politickou stranu. Založil, kandidoval, neuspěl, vyhodnotil, ukončil. Ano, řízeným procesem cíleně ukončil vlastní politickou stranu, když byl konfrontován s realitou, že „tudy cesta nevede“. Obrovsky jsem si za to Realistů vážil. Vlastně zůstali věrní svému názvu. Postavili se k výsledku voleb realisticky. My to udělali také a vlastně si vážím toho, že moji kolegové měli dostatek soudnosti, aby mne přesvědčili, že do dalších voleb už nemáme jít.

Asi takto rozsáhlý text na podobné téma už nikdy psát nebudu, tak si dovolím ještě jednu nepodstatnou vsuvku. Tak jako Realisté a my by se měly zachovat i mnohé jiné politické subjekty. Trikolora, PRO, Národní demokracie, Aliance národních sil atd. Výjimku z mého pohledu má jen pan Cibulka, protože ten to má jako diagnózu a URZA, protože… k tomu se ještě dostanu. No a samozřejmě také Svobodní. U Svobodných je nutno říct, že mají velké množství zastupitelů na komunální úrovní. Aktuálně (2024) mají i jednoho senátora. Nelze tedy hovořit o zcela neúspěšné straně, byť v nedávných volbách do Evropského parlamentu utrpěli debakl. Svobodným bych radil rezignovat na velké volby, kandidovat jen lokálně (komunál) a stranu přeměnit spíše na jakýsi názorový Think tank, ze kterého budou růst osobnosti, které se následně uplatní v jiných politických stranách a tam budou šířit myšlenky Svobodných. Ale to se mi to radí, když já sám nic podobného dělat nemusím. Dobře vím, že jako ne-člen Svobodných už nemám právo mluvit do jejich cesty politikou.

Stále ale jako svobodný člověk mohu komentovat dění v politice. Tak co jsem zjistil? Smutné věci. Strana, které jsem věřil (Svobodní), má nulový koaliční potenciál. Svobodní dokáží na ostatních najít vždy nějakou chybu, pro kterou s tou či onou stranou nemohou udělat povolební koalici. A teď nechme stranou, že se do našeho Parlamentu nedostali a tvorba koalice není na stole. Pro ně není nikdo dost dobrý a obráceně, oni jsou nepoužitelní pro kohokoli jiného. Ne tak Motoristé sobě! Proč zrovna Motoristé? Protože to je dnešní název té strany, kterou jsme tehdy jako utečenci ze Svobodných založili.

Tady musím dát důležitou vsuvku. Naší stranu jsme uspali a vyprázdnili. Zůstalo jen ičo a formálně předsednictvo (vyžaduje to zákon). Když se Petr Macinka rozhodl založit Motoristy, měl dvě možnosti. Nasbírat podpisy a pracně zaregistrovat novou politickou stranu, nebo mohl získat nějakou stávající. Díky vzájemným přátelským vazbám jsme ochotně stranu (ičo) přenechali právě Petru Macinkovi. Samozřejmě pro nás bylo zásadní, že stana zůstane hodnotově i nadále pravicově-konzervativní. Z nás to sňalo břímě likvidace strany a iča (je to docela náročný proces) a Petrovi Macinkovi to ušetřilo čas se zakládáním strany nové. Motoristy a naši starou stranu tak spojuje nejen nostalgie, ale i radost, že to dřívější „naše“ stranické ičo udělalo obrovský úspěch ve volbách, který jsme my udělat nedokázali. Těší nás, že jsme pro ten úspěch připravili kvalitní platformu s funkčními stanovami. Současný úspěch Motoristů však už není moje zásluha. Odmakali si ho jiní.

Zpět ke koaličnímu potenciálu. Svobodní ho mají nulový a kdyby se někdy zázrakem dostali do Parlamentu, tak mají jistou svojí pozici v opozici. Nikdo je k sestavování vlády nepozve a nejspíš ani oni se nebudou ochotni ušpinit koalicí s jinými stranami. Oproti tomu třeba právě Motoristé mají velký koaliční potenciál. Nehledají totiž na ostatních to, v čem se neshodnou, ale naopak se snaží najít politické názorové průniky. Protože politika je umění možného, tak právě toto je ta správná strategie a to správné uvažování pro reálnou politiku. V letošních volbách jsem právě Motoristy (z mnoha důvodů) volil, proto více detailněji sleduji jejich chování. Myslím si, že se příští rok (2025) dostanou do našeho Parlamentu a budou se podílet na sestavování vlády.

A teď to přijde. S kým budou Motoristé sestavovat vládu? Nejpřirozenějším partnerem je pro ně nejspíš ANO. Nicméně kdyby se svět na hlavu postavil (nepředpokládám), možná bude ve hře třeba taková ODS, TOP09 a další. Vlastně až na SPD to jsou všechno ty politické strany, proti kterým jsem celá ta léta bojoval.

Tady si dovolím třetí a poslední vsuvku. Dokážu si představit, že SPD se do příštího Parlamentu už nedostane, protože nezíská pět procent…

Jaké mám tedy možnosti? Teď už to neřeším za politické strany ale pouze ze svého osobního pohledu. Mohu z přesvědčení volit Svobodné, u kterých mám celkem slušnou jistotu, že se do Parlamentu nedostanou a i kdyby se dostali, zcela jistě nebudou sestavovat vládu. Jejich myšlenky tak zůstanou na okraji společnosti a bohužel nedostanou možnost zaznít od řečnického pultíku ve Sněmovně, což bych si jinak moc přál. Mohu volit Motoristy, jejich program je mi také velmi blízký. Ale co se stane po volbách? Motoristé udělají vládní koalici a ta bude zcela jistě s nějakou pro mne nepřijatelnou politickou stranou. Já vím, takto vypadá realita politiky. Je potřeba to přijmout. U Motoristů tak získám alespoň možnost, že jejich myšlenky od toho pultíku ve Sněmovně zazní, což je jistě pro mne ta lepší varianta.

A pak je tu ještě ten URZA. Zdá se, že jsem po cca deseti letech velmi intenzivního osobního angažmá ve světě politiky dospěl do stádia, kdy už se na tom celém nechci dál podílet. URZA kandiduje se svou stranou pod názvem „Urza.cz: Nechceme vaše hlasy“ a vysílá tím vzkaz, který mi dává stále větší a větší smysl. Deset let jsem mrhal svůj čas, energii, zdraví a finanční prostředky na změnu systému způsobem, který nevede a hlavně nemohl vést ke mnou vysněnému výsledku. Jednou někdo (myslím, že David Bartas, tehdy člen Svobodných) uspořádal anketu. Měli jsme napsat naše tři priority, které chceme v politice prosadit. Moje tři jsou CZEXIT (www.vystoupit.eu), zavedení lidového veta (www.lidoveveto.info) v ČR a do Ústavy zakotvená povinnost vyrovnaného státního rozpočtu. Když se ohlédnu zpět po těch deseti uplynulých letech, férově přiznávám, že ani k jednomu z těch bodů jsem svým snažením Českou republiku nedokázal přiblížit. Snad možná malou výjimku tvoří ten CZEXIT, kterému jsme pomohli, aby se ve veřejném prostoru usídlil jako relevantní byť široce hejtované téma. Co tedy dál?

Za komunistů se špatně nežilo. V létě bylo vedro, v zimě sněžilo… jak zpívá Jarek Nohavica. Jinak bolševik stál samozřejmě za prd. Je dobře, že padl. Přesto chápu lidi, kteří třeba na tu dobu vzpomínají nostalgicky, někdy až s láskou. V rámci systému na politické scéně nešlo nic změnit. Tak se lidé uzavírali do komunit. Měli svou partu sousedů na chatě. Měli své kamarády, se kterými se navštěvovali a jezdili na dovolené. Naučili se žít mimo systém. Dnes jsme v podobné situaci. Kdo není nadšený příznivec globalizace, kdo není eurohujer, kdo si přeje suverénní Českou republiku, kdo cítí alespoň nějakou národní hrdost, kdo není progresivistický zmrd (terminus technicus, nic ve zlém), tomu se v dnešním systému nežije hezky. Pokud si tedy se systémem musí nějak zadat. Proto i dnes lidé začínají vytvářet vlastní komunity a hledají cestu, jak žít mimo systém. V minulosti se to osvědčilo. Nejspíš to je dobrá cesta i dnes. Navíc moderní technologie takový odchod mimo systém usnadňují. Lze používat bezpečnou komunikaci, lze sledovat zprávy podle vlastního výběru, lze si v rámci komunity platit kryptoměnami nebo zlatem (to už dělám) atd. Neodpustím si malou reklamu na web www.svobodnyrozcestnik.cz

Moje další kroky tedy nyní povedou pryč od politiky. Pryč od toho nekonečného honění se za …ničím. Možná jsem dospěl, možná jsem jen vyhořel 🤣 Své přátele a moje vztahy s nimi jsem vždy považoval za významnou hodnotu. Popravdě jsem je ale poslední roky dost zanedbával. Měli jsme jiné zájmy. Oni zakládali rodiny, stavěli domy, cestovali po světě a já mával vlajkou na barikádě. I za ně. Ale nemyslím si, že to moje snažení nějak moc ocenili. Tak teď se zas vydám více jejich směrem. Kdo mne znáte, víte, že spravuji nemálo projektů souvisejících s politikou. Nejsem magor, který vypne všechny weby, zruší všechny komunikační skupiny, smaže všechny dokumenty, práskne dveřmi a odejde. Myslím, že jsem lidi kolem sebe v zásadních věcech nikdy nezradil a nehodlám to udělat ani teď. Jen se prostě postupně začnu zbavovat politické agendy a začnu zas žít.

Tímto se tedy s vámi se všemi loučím. Myslím v politické rovině. Jsem hluboce vděčný za vše, co jsem se v politice naučil, co jste mne naučili především vy všichni. Vy víte kdo 😉 Určitě se budeme stále vídat. Jen já budu stále více „urzovatět“. Ono to souvisí i s tím, že místo politiky mi dává větší smysl svobodné učení (www.svobodauceni.cz). Zachránit lidi ještě jako děti před indoktrinací státním systémem mi přijde smysluplnější, než se následně ten systém snažit měnit. Právě tímto směrem nejspíš povedou mé další kroky. Ale to má čas. Teď si dopřeju trochu dovolenou.

Někdo čas a chuť se mnou zajít na pivo? 🍻

Jan Jirkal