Všechny moc zdravím a děkuji, že vám není lhostejné, co se děje v naší republice. Nejsem žádný řečník. Měl bych stát naproti pódiu vedle vás a tak se také stane, jen co vám řeknu pár slov od srdce.

Jsme tu společně za jedním jediným cílem, který není úplně snadný, ale věřím, že není nemožný. V posledním roce jsme přišli o právo žít vlastní životy, radovat se z věcí, které nám přišly obyčejné a tak moc samozřejmé, že by nás jen stěží před rokem napadlo, že o ně přijdeme. Nemá smysl tady začínat nějaký výčet. Každý z nás sám moc dobře ví, co ztrácí nebo už ztratil. Den za dnem je nám kázáno, co můžeme, ale hlavně co nemůžeme!

Nikdo se nás neptal, jak to cítíme. Ale i přes to by se téhle totalitní vládě líbilo, abychom byli slepě poslušní a drželi řadu.

Už na jaře si moc dobře uvědomili, když ještě nikdo netušil, co se pořádně děje, jak moc je snadné nás začít omezovat na svobodě, nařizovat, jak máme žít. Rozhodovat o tom, co je pro nás správné a co ne. A věřili, že jim to může projít bez nějakého vzdoru. Jenže to se zatraceně spletli!

My víme moc dobře, jak velice těm pánům nahoře vyhovuje držet celou zem v hrsti pod falešnou záminkou našeho zdraví a blaha.

Já vás nežádám. Já vás prosím, seberte odvahu, kterou každý z nás má ve svém srdci a vystupte z té řady, do které se nás vláda sále snaží hluboko zastrčit. Pojďme jim ukázat, jak moc nesouhlasíme! Sjednoťme se v občanské neposlušnosti, protože tento diktát si nic jiného nezaslouží!

Pokud od nás očekávají, že jim budeme tleskat za čtvrteční rozvolnění, tak se opět pletou. My už jim neodpustíme vůbec nic! My máme právo se svobodně rozhodovat! My máme moc nad naším životem! Řekněme jim jedním hlasem, už toho bylo dost!

Pojďme zase začít svobodně žít!

Ivo Osovský