14. 7. 1420 Němci Míšeňští a též Uhři, v hojném počtu, vyjeli na pražskou horu Vítkov, aby dobyli dřevěné sruby postavené Žižkou a husity jinými. Obránci, dvě ženy s jednou dívkou a 26 mužů na srubech, a též další uvnitř, dnes neprávem zapomenutí, kteří střely či nové zbraně za rozbité podávali, o vodu se starali a zraněné též ošetřovali, však neprchli a necouvli.

Nepřátelé museli nejprve koňmo tři příkopy překonati a pak zídku přelézti, a tak husité do nich stříleli. Mrtví rytíři a koně pak překážky dalším jezdcům v cestě dělaly. A když věrným Čechům došly šípy, udatně kamením, sudlicemi a cepy se bránili.

I Žižka přišed tam a byl by zabit, kdyby ho bratři a sestry nevyrvali z rukou nepřátel. A když se již celé město strachovalo, že bitva bude ztracena, tu vyšel z něj kněz se svátostí těla Kristova a za ním 50 střelců a mnozí muži s cepy. A ti všichni pokřik spustili. „Hrrr na ně!“ volali.

Nepřátelé uviděvše svátost a uslyševše ten silný křik lidu, z toho útoku zachváceni náramným strachem. Nemohouce se udržeti, dali se na útěk. Mnozí se zřítili z vysoké skály a zlámali si vaz, přemnozí byli od pronásledovatelů pobiti, jiní zraněni a zajati.

Bitva tak husity slavně vyhrána. Žižka mysliv, že křižáci znovu přijdou, nechal 15. 7. kopati více příkopů širších a hlubších, zídku v zeď změniti a další sruby stavěti. Nepřátelé však již se na Vítkov nevrátili a po týdnech dvou okolí Prahy opustili.

Miroslav Houška
právník, amatérský historik a český vlastenec