Příjezd a vše na dohled…
Pokusím se naprosto upřímně a dle toho, co jsem cítil, popsat tíhu moravské katastrofy.
V první vteřině vyražený dech a lehká zástava srdce.
Na takové množství zmaru a destrukce prostě obyčejný smrtelník není připraven.
Již z velké dálky se rýsuje obec, která na první pohled není tak úplně v pořádku. Nesedí spousta věcí, postrádám typické zbarvení střech, místo toho se mi naskytuje pohled na barevné variace plachet od zelené, bílé, přes kupu modrých…
To vše z velké dálky již naznačuje, že je něco špatně.
Cesta do obce Hrušky je lemovaná stromořadím, které poukazuje, co se událo…
Zpola vyvalené kořeny a koruny obalené vším, co letělo kolem.
Na mě osobně každý vzrostlý svědek tohoto neštěstí působil jako několik desítek let mrtvý pahýl.
Na malý moment přemýšlím, zda chci přijet blíž.
Ovšem není prostor na nějaké sebepochybování, vezeme přece pomoc.
Ještě před průjezdem hranice obce vidíme naprosto zdemolovaný objekt, nespíš místní zemědělské družstvo…
Zde se poprvé dostavuje husí kůže – podotýkám, že ne naposledy – následována uvědoměním si, jak moc jsme nicotní proti přírodě, která se rozhodne pořádně potrápit.
Každý dům v obci má své šrámy a trhliny.
Žádná střecha nezůstala ušetřena a žádná fasáda neustála konflikt s živlem bez jizev.
Lenochodím tempem projíždíme zdevastovanou, ale rozhodně ne zlomenou Moravskou Vsí…
Nejen, že je to tu jak na mraveništi a každý má svůj díl práce rozdělený, ale o lidské nezlomnosti nasvědčují i konkrétní obrazy.
Jeden z mnoha je pohled k domu, který nemá žádné výplně okem a působí až tragicky temně. Avšak místo střešní krytiny si někdo dal tu práci,aby poskládal plachty dle barev naší trikolory…
Vzkaz zní jasně: „Nikdy se nevzdáme a jako národ držíme spolu!“
O pár ulic dál po mé pravici se hrdě – ikdyž ve středu rozvalin a hromady sutě – v lehkém vánku mihotá česká vlajka…
Husí kůži a stísněný pocit na hrudi střídá záplava naděje a znovuzrození…
Jsme Češi, držíme při sobě a když nás něco srazí na kolena, opět povstaneme.
Možná s pláčem, možná s bolestí, ale povstaneme…
Je třeba zapojit nejen srdce, ale i ruce…
Při příjezdu do Moravské Nové Vsi jsem měl velké oči, jak moc práce člověk udělá, a jak moc dokáže pomoct obyvatelům této krásné vinařské oblasti.
Sám by se zde člověk potloukal od jedné k pěti a neudělal by nic.
Naštěstí jsem se dostal k rodině, která nikterak zasažena přírodní pohromou nebyla, a i přesto se věnovala humanitární pomoci víc, než kdokoli jiný.
Přál bych si také takové sousedy.
Sousedy, kteří bez váhání zřídili stanoviště pro potřebný materiál, hygienu a vše, co je třeba pro zasažené obyvatele jejich městyse.
Bez nároku na odměnu se dobrovolně vzdali svých zaměstnání a neváhali ani na moment
❗️ VYSTOUPIT Z ŘADY❗️
Přes počáteční porodní bolesti se před jejich domem vybudovalo takřka krizové centrum, kam si lidé přijížděli pro tolik potřebnou materiální pomoc.
Začínalo se brzy ráno a končilo se po setmění…
Stejně tak děvčata obstarávala rozvoz (vlastní vozy a vlastní náklady) po širokém okolí nejen obědů, ale i veškerého sortimentu.
Pokud jsem se zrovna nevěnoval manuální práci na střeše či půdě, rád jsem jim pomáhal a s úžasem sledoval ten dobře namazaný stroj pomoci…
A co mi těch pár dní na Moravě dalo?
Rozhodně uvědomění si, že samotní nejsme nic.
Že jen v jednotě je ta pravá síla.
Stejně tak i to, že stále je spousta slušných a empatických lidí, kteří dokážou pomoci a v nejtěžších chvílích dokáží držet při sobě.
Moravská Nová Ves již brzy zase začne vzkvétat a povstane ze sutin stejně jako bájný Fénix z popela.
Opět se probere k životu…
Stejně jako ostatní zasažené obce…
A datum 24. 6. 2021 se bude už jen šeptem probírat nad sklenkou dobrého vína…
Obrovské poděkování a respekt patří:
Nikuš, Inéz, Paťovi, babi Žofi, dědovi a celému gengu z Jeseníku a rodině z Jihu Čech.
Samozřejmě všem, kteří na Moravě přidali ruku k dílu, nebo pomohli jak finančně tak materiálně.
